Předchůdcem základny Pustožlebské skupiny byla kůlna na nářadí, postavená pod obcí Suchdol na úbočí rokle „Pod Zhoří“. Vznikla jako zázemí pro pracovní skupinu brněnského Speleoklubu, která se sem v tomto období přesunula z jižní části Moravského krasu. Byla postavena z odpadového dřeva a nebyla majetkem žádné organizace. Na stavbě se podíleli F. Musil sen., M. Fabík a J. Fadrna. Její oficiální založení lze historicky datovat dle první zmínky, kterou bylo vyrozumění ze schůze dne 12. 5. 1957 suchdolského národního výboru, že zde může být postavena jako zázemí pro speleologickou činnost. V roce 1958 byla přestavěna na jeskyňářskou chatu, a protože jeskyňařina někdy dokáže pěkně unavit, v interiéru byly dvě palandy, kde mohly spočinout čtyři osoby. Později byla rozšířena a do nízkého podkroví se již vešlo osm unavených jeskyňářů.
V roce 1967 byla přistavěna overalovna, neboli prostor pro pracovní šat používaný při činnosti v jeskyních. Na základně se střídala období, kdy ležela takřka ladem, s obdobími, kdy byla žádaná a bylo nutné dělat za provozu různá vylepšení a rozšíření.
Přišel rok 1992 a stabilní rozrostlé osazenstvo nejen založilo samostatnou ZO v rámci České speleologické společnosti, ale také zatoužilo po nové základně. Původní byla sice útulná, ale až příliš těsná. Takže soubor různých vylepšení a rozšíření se poroučel do historie a na stejném místě byla, při zachování jediného původního rohu, postavena nová základna na půdorysu 35 m2. Jako předloha pro ni posloužila plánivská Chata děsu, dnes již neexistující jeskyňářská základna u cesty do Holštejna.
Dnem „D“, jak popisuje kronika, byl zvolen pátek 25. září 1992. Stará Chýše byla zbořena za den, nová chata rostla týden, na jehož konci byla novostavba pod střechou a mohla se zamknout. Detaily se dodělávaly za provozu ještě dlouhý čas. Možnosti nákupu stavebního materiálu byly značně omezené. Vzhledem k obtížně dostupným financím se většina materiálu získávala jako odpad na stavbách, případně v podobě doslouživších obkladových panelů stánků z brněnského výstaviště anebo co dal les. Ruční nářadí bylo opravdu ruční, na měření se používalo školní trojúhelníkové pravítko, olovnici a vodováhu suplovala plechovka.
V průběhu dalších let probíhaly menší zlepšovací práce a pravidelná údržba, které dominovalo natírání venkovních stěn. Také je nutné zmínit časté opravy okenic po vloupání, neboť od 90. let byla základna v pravidelných intervalech navštěvována nenechavci z okolí.
V roce 2010, při jarním úklidu, bylo zjištěno, že do podkroví zatéká. Po zhodnocení možností opravy se zásahem do chatrné konstrukce krovů bylo rozhodnuto postavit nové patro s novou střechou. Začátkem léta začaly přípravné práce. Musela se pokácet mohutná borovice, naklánějící se nad základnu. Také vzrostlý habr, jehož kořeny tlačily na základy, se musel odstranit, protože bylo v plánu společně s novou střechou rozšířit a hlavně zahloubit dřevník. Termín samotné rekonstrukční akce byl určen na přelomový víkend července a srpna. Sraz byl ve středu večer 28. 7. a optimistický harmonogram plánoval provedení prací za čtyři dny, tedy do neděle. Z celého tehdejšího stavebního shonu nám v paměti zůstaly dvě věci. Při demontáži střechy jsme odhalili příčinu konce její životnosti. Sežrali ji mravenci. No a sotva jsme poničenou střechu odstranili, přihnaly se mraky a začalo pršet.
S menšími přestávkami lilo celé čtyři dny, což dodržení harmonogramu prací značně komplikovalo. V neděli byla sice hotová nová konstrukce střechy s první vrstvou krytiny, ale protože veškeré řezivo bylo hodně syrové, štíty nemělo cenu zavírat. Kterak uvádí bádací deník: „Harmonogram se nedařilo úplně dodržet, protože byl psán poněkud laicky, a ne zcela reálně byl odhadnut rozsah prací.“ Dokončovací práce tak probíhaly až do podzimních měsíců.
Základna byla zase na několik let zachráněna novou střechou, ale začala se připomínat spodní část, s všude vypadávajícími kusy izolace, okousanými od hmyzu a hlodavců. Začalo se tedy mluvit o tom, že bychom s tím něco měli dělat. Ale každá jeskyňářská parta chce svůj volný čas o víkendu strávit spíš průzkumem jeskyní nežli opravami chaty, a tak šel čas. Až se situace začala stávat neúnosnou. Základna, už i pro jeskyňáře, byla neobyvatelnou, protože ji obsadili různí živočichové, mezi kterými dominovali hlodavci. Stavby, které jsou málo navštěvované a je v nich haraburdí, zkrátka tato zvířátka přitahují, aby si v nich, hlavně na zimu, začala budovat své pelechy. Zase jsme stáli před rozhodnutím, jak se s tímto vypořádat. Letní odchyt čerstvě vrhnutých mladých plchů a jejich odvoz do vzdálenějších lesů nebylo příliš funkční řešení. Až jsme měli pocit, že se nám vrací. Také neobvykle časté návštěvy vandalů, kteří s chorobnou radostí demolují cizí majetek, vyhnaly klid z tohoto koutu u lesa.
Museli jsme se s těmito problémy vyrovnat, protože se toto místo za všechny ty roky pro nás stalo kultovním zázemím. Na vandaly jsme začali stražit různá sledovací zařízení. I když se nám nepodařilo nikoho „ulovit“, tyto nezvané návštěvy ustaly sami od sebe. Na čtyřnohé vetřelce došlo o něco později.
Na podzim, v roce 2018, jsme začali zkoumat, proč vydržujeme v tak malé chatě jednu místnost plnou krámů, kterou už raději nikdo nepoužívá. Radikálně jsme to začali měnit. Haraburdí se vyklidilo, místnost dostala novou izolaci do venkovních stěn, udělaly se nové vnitřní obklady a pod novou podlahou se ucpaly veškeré díry. Rázem jsme získali funkční technickou místnost, která byla navíc útulnější než hlavní obytná místnost. Bylo rozhodnuto, že celé přízemí postupně zrekonstruujeme, abychom měli prostory odpovídající 21. století. Další práce pokračovaly v letním období roku 2019. Vrhli jsme se na hlavní obytný prostor a začali od podlahy. Po srpnové expedici do Černé Hory přišly na řadu stěny, které dostaly novou izolaci, s důrazem na zábrany proti hlodavcům a hmyzu. Objednali jsme také výrobu nových oken, která jsme osadili během podzimu. Konec roku už jsme si užívali v takřka nových prostorách.
Zbyla nám stará předsíň, místnost nejmenší, až by se řeklo, že její revitalizace je tak na jeden víkend. Ale nebylo tomu tak. K předsíni jsme přidali verandu a hned té práce a projektování přibylo. Musely se vyměnit některé základové trámy, protože budily dojem, že jejich životnost je u konce. Také pamětníci přestavby z roku 1992 věděli, kde zůstaly nedostatky, protože tehdy docházel materiál. Technicky náročná byla výměna podpěrných sloupů podloubí verandy. Z letitých diskusí u olovnice, kdy jsme sledovali postupné nahýbání těchto podpěr, se stával evergreen – bouda se nám kácí do žlebu. Když už jsme se něco rozhodli opravit, bylo potřeba nedostatky do detailu odstranit, abychom se mohli cítit opravdu dobře a bezpečně. Do toho přišlo omezení cestování v důsledku prvního roku restrikcí spojených s COVIDem, a tak bylo na další rekonstrukční práce dostatek času.
Předsíň byla odhalena jako vstupní brána našich čtyřnohých hlodavých vetřelců, a tak jsme začali dělat nejprve provizorní, později stálé zábrany. Výměnu podlahy zkomplikovalo schodiště vedoucí do podkroví, které bylo nakonec také vyměněno. Renovační etapa byla zakončena instalací izolací a nového vnitřního obložení stěn a výrobou nábytku. Při zvelebování přišla řada i na osvětlení prostor základny. Před karbidkami, svíčkami nebo provizorními čelovkami dostaly přednost LED pásky. I když tyto spotřebiče příliš energie nevyžadují, něčím se napájet musí. To s sebou jednou za čas neslo nutné spuštění generátoru se spalovacím motorem na dobití baterie. Do lesního prostředí nám hluk s tím spojený stále méně a méně zapadal, a tak jsme vsadili na solární energii. Je neuvěřitelné, jaký skok v posledním desetiletí tyto technologie udělaly. S jedním velkým solárním panelem umístěným na borovici vedle boudy jsme schopni celý víkend svítit, chladit potraviny i soudek piva.
Základnu jsme rekonstruovali za běžného provozu, což ale bralo volný čas o víkendech. Činnost v jeskyních jsme ale nepřerušili, bádat jsme chodili také. Vznikly tak velmi praktické „technologické pauzy“, kdy jsme mohli rozmýšlet nové postupy a lépe se připravovat na některé speciality, které rekonstrukce a zvelebování takovéto lidově stavěné lesní chaty vyžadují. Dílo se zdařilo. Myši obývají podpodlaží, plchové obsadili dřevník, jejich stavy redukují lišky a my mezi tím o víkendech obýváme pustožlebskou základnu pod Suchdolem, která má nakročeno přežít část 21. století i nás.
