Historicky oblíbenou a českým jeskyňářům zaslíbenou zemí pro zahraniční výpravy bylo již od 80. let 20. století Rumunsko, kde se nachází celá řada krasových oblastí s vertikálními i horizontálními systémy. Naše skupina podnikla několik výprav do Rumunska ještě před pádem železné opony.
V roce 1995 jsme se rozhodli, že bychom se do Rumunska rádi vrátili. Ze začátku sice trochu panovaly obavy, jak to tam pár let po konci komunismu vypadá, ale zvědavost a volání dálek převládly. Cílem naší první expedice byla vodní jeskyně Șura Mare v pohoří Sebeș. Do Rumunska jsme vyrazili v červenci dvěma auty v početném složení: F. Musil, Z. Motyčka, P. Celý, J. Sirotek, Iva Růžičková, T. Ondrouch, L. Vřešťálová (Ondrouchová), M. Audy a S. Audyová. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, jak se nám podařilo vměstnat tolik lidí, věcí do jeskyní i na hory společně s jídlem na celý týden do jednoho Formana a jednoho Wartburgu. Po dlouhé cestě jsme se utábořili u vesnice Ohaba Ponor a vyrazili ve dvou skupinách do jeskyně. V té bylo výrazně víc vody, než si vybavovali pamětníci, takže bylo potřeba přelézat mohutné sintrové baldachýny, které jdou běžně podejít. Někteří se vrátili dříve, ale většina z nás došla až na konec jeskyně. Zajímavým zjištěním byla výrazně vyšší teplota vody na konci jeskyně (blízko ponoru) než při vstupu do jeskyně vývěrem. Ve zbytku týdne jsme se přesunuli do druhého nejvyššího rumunského pohoří Retezat, které jsme přešli v několikadenním výletu. Část účastníků se cestou ještě stavila v oblasti v okolí obce Gârda de Sus, aby obhlédla cíl možné další výpravy.
Po úspěšném přežití expedice do jeskyně Șura Mare jsme do Rumunska vyrazili znovu v září 1995. Tentokrát do pohoří Bihor, kde jsme měli v plánu navštívit jeskyně Șesuri a Zgurăști. Centrum akce jsme umístili do portálové jeskyně Peștera Poarta lui Ionele se stolem a ohništěm, nedaleko od jeskyně Zgurăști. Účastníci se střídali v jeskyňaření a hlídání tábora, zbyl čas i na povrchové procházky, třeba k ledové jeskyni Scărișoara. A také jsme tu potkali místní jeskyňáře, se kterými jsme se dohodli na další spolupráci, konkrétně na vylezení komínu na konci jeskyně Coiba Mare (nedaleko vesnice Gârda de Sus). Expedice se zúčastnili: Z. Motyčka, Hana Talafová, P. Celý, J. Sirotek, I. Růžičková, T. Ondrouch, L. Vřešťálová (Ondrouchová), F. Musil, T. Pavlovský, J. Gajdošík, Jerry, Roman Šebela, Zdeněk Novák a Karel Kučera.
V dalším roce proběhly hned dvě expedice do jeskyně Coiba Mare spojené s lezeckým průzkumem komínu nad koncovým sifonem. Poprvé jsme aplikovali metodu lezení s postupným vrtáním nýtů za pomoci vrtačky zapůjčené od Speleologické záchranné služby. Při letní akci se nepodařilo lezení dotáhnout do konce, a tak jsme se sem vrátili ještě na podzim. Celkově se v komínu podařilo dosáhnout výšky 40 m a mimo jiné objevit kompletní neporušenou kostru jeskynního medvěda. Mimochodem ve vstupní části jeskyně se nachází světoznámé naleziště kosterních pozůstatků jeskynních medvědů. Jedna z lebek zde nalezených je součástí expozice speleologie v rudickém větrném mlýnu.
Paralelně s letní expedicí na Coiba Mare proběhla v roce 1996 ještě výprava na sousední planinu Padiș, které se zúčastnil F. Musil, L. Vřešťálová (Ondrouchová), T. Ondrouch, P. Merta, M. Audy, S. Audyová, I. Audy a J. Audyová (ZO ČSS 6-17 Topas), společně s polskými kolegy pod vedením S. Kotarby. Během ní byly navštíveny jeskyně Zăpodie, Peștera Neagră, Ghețarul de la Barsa, Focul Viu a v rámci povrchových výprav kaňon Rădesei. Cestou zpět jsme se podívali ke vchodu do jeskyně Peștera cu apă din Valea Firei – Sistemul Humpleu, do níž jsme se vypravili o několik let později.
Letní expedice do Rumunska se staly tradicí. V červenci 1997 jsme uspořádali velkou společnou expedici, opět do jižní části Bihoru, do blízkosti Gârdy se Sus. Účast byla hojná: Z. Motyčka, H. Talafová, T. Pavlovský, F. Musil, P. Celý, I. Růžičková, M. Audy, S. Audyová, L. Ondrouchová, T. Ondrouch, P. Merta, J. Sirotek a dvě děti. Počátek léta byl deštivý, ale nadcházejícím povodním na Moravě před naším odjezdem ještě nic nenasvědčovalo. V Rumunsku ale pršelo a pršelo.
První tábor jsme založili v sedle Vârtop. Navštívili jsme vertikální jeskyni Avenul din Hoanca Urzicarului a jeskyni Sohodol Doi. Následně jsme se přesunuli dolů do Gârdy de Sus a navštívili jeskyni Hodobana. Cestou domů jsme ještě shlédli kaňon řeky Turdy u města Cluj-Napoca.
V roce 1998 směřovala expedice do oblasti pohoří Pădurea Crailului s cílem navštívit propast Avenul di Stanul Fonci a známou jeskyni Ciur Ponor. Účast byla opět hojná (Z. Motyčka, H. Talafová, F. Musil, Zuzana Musilová, I. Růžičková, V. Kaman, P. Celý, J. Gajdošík, J. Sirotek, Kateřina Polanková a P. Merta). Vystrojení propasti Avenul di Stanul Fonci se ujal Franci, který tam už kdysi byl. Postupně ji až na dno slezli téměř všichni účastníci. Pobyt v táboře bohužel provázelo velmi deštivé počasí, které se pro Rumunsko stalo již tradicí. A tak se návštěva údajně hezké a nenáročné vodní jeskyně Ciur Ponor změnila v boj s vodním živlem. Přesto tu Zdenál nafotil spoustu krásných fotografií.
Další deštivou expedicí byla minivýprava na planinu Padiș, zorganizovaná v červenci 1999, které se zúčastnili: P. Celý, Jan Škrla a kolegové ze ZO ČSS 6-15 (Radek Hejl „Merkaptan“, V. Kaman, Radek Maštalíř, Zbyněk Parák). Centrum akce bylo přímo na planině Padiș v tradičním kempu Canton Glavoi. Navštívili jsme jeskyně Ghețarul de la Barsa, Peștera Neagră, Avenul Gemănata a Cetățile Ponorului, kde jsme se ale bez člunu moc daleko nedostali. Cestou domů jsme se stavili ještě ve zpřístupněné jeskyni Urșilor.
Na Padiș jsme se vrátili i další rok, kdy panovalo po celou expedici výjimečně krásné slunečné počasí. Účast byla opět početná: Z. Motyčka, J. Motyčka, H. Talafová, J. Sirotek, Šárka Daňková, L. Ondrouchová, T. Ondrouch, I. Růžičková, F. Musil, Z. Musilová, J. Gajdošík, J. Škrla, V. Kaman a R. Hejl. Navštívili jsme všechny místní legendární lokality. Absolvovali jsme vzdušné slanění do Avenul Gemănata a prošli jeskyni Zăpodie, kde první slanění prochází sněhovým tunelem. Vyvrcholením byla exkurze do mohutné jeskyně Cetățile Ponorului spojená s plavbou na člunech. Dále někteří navštívili jeskyně Peștera Neagră, Caput Ponor a další lokality v okolí. Závěrečnou akcí byla společná povrchovka kaňonem Galbeny k vývěru potoka z jeskyně Cetățile Ponorului.
V roce 2001 jsme v rámci tradičního letního výjezdu zavítali do dvou významných rumunských jeskynních systémů. Prvním z nich byl systém Humpleu, známý především několika obřími dómy a 5 km dlouhým aktivním tokem s více než 20 polosifony. Druhou jeskyní byla nejdelší jeskyně Rumunska, přes 50 km dlouhá Peștera Vântului. Systém vytvořený ve čtyřech patrech má velice zajímavou morfologii chodeb, ve vyšších partiích místy částečně zasedimentovaných a výrazně poznamenaných následným řícením. Na klasickou výzdobu chudá jeskyně se naopak může pyšnit zajímavými sádrovcovými útvary nazývanými „Racoviță Meanders“.
O rok později jsme se do jeskyně Humpleu vrátili ještě jednou a zúčastnili se projektu na její přemapování, v rámci něhož jsme měřili část obrovských dómů a přilehlých částí.
