Letošní expedice, na planinu Dalovica v pořadí už pátá, navázala na úspěchy expedic předchozích. Vzhledem k nedokončeným výzkumům za druhým sifonem v jeskyni Dalovica, bylo pokračování prolongace tohoto systému opět hlavním cílem expedice. Současně jsme naplánovali speleopotápěčský průzkum jeskyně Jurisko Vreljo, která byla objevena při minulé expedici. Podle časových možností pak byl na programu povrchový průzkum. Kromě toho jsme si předsevzali pořídit z jeskyně Dalovica kvalitní videodokumentaci. Tohoto úkolu se ujali nováčci v expedičním týmu: Roman a Kamil Grošovi, kteří mají na svém kontě několik velmi kvalitních filmů se speleologickou tematikou.
Expedice proběhla již tradičně na přelomu srpna a září. Expediční tým byl postaven na zkušených harcovnících, kteří v Černé Hoře byli již několikrát. Vzhledem k rozsáhlým plánům jsme měli letos zase o trochu více materiálu. Již při odjezdu z Brna se ukázalo, že jsme možná trošku podcenili počet aut. Nakonec se po přebalení v Břeclavi, namačkaní jak sardinky, vydáváme na tisíc kilometrů dlouhé putování do Bjeljo Polje. Groša od prvních minut pilně točí.
Logistika v jeskyni Dalovica je po čtyřech letech propracovaná do detailu a tak vše běží jak na drátkách. Po zvážení několika alternativ je nakonec rozhodnuto, že za první sifon se letos vypraví trojice potápěčů na třídenní pobyt. Kromě vlastního průzkumu je v plánu i pořízení videodokumentace s malou tříčipovou kamerou. Druhý den po příjezdu vyráží do jeskyně nalehko první družstvo, které má za úkol přestrojit některé lanové úseky. Hlavní transportní tým vyráží v sobotu. Po cestě filmujeme úvodní partie jeskyně.
Protože nám nakonec „vyšly“ transporťáky a nosiči, rozhodujeme se udělat první bivak ještě před prvním sifonem. Důvodem je především náročný transport velkého množství materiálu mezi sifony a záměr v tomto úseku filmovat. Útočné družstvo ve složení Honeš, Motyčka a Sirotek v bivaku doprovází kameraman Groša senior a osvětlovač Janek Gajdošík. Po rychlé večeři, na kterou si dáváme první z mnoha dávek těstovin, uléháme do spacáků a vzápětí usínáme.
V neděli ráno dokončujeme balení vaků za sifony a vydáváme se k prvnímu sifonu. Kluci nám pomáhají se strojením. Vaky jsou narvané a vůbec se nepotápějí. Doplňujeme je kamením. Na flašky si přivazujeme karimatky a sucháče vycpáváme součástmi stanu a náhradním oblečením. Vypadáme jako nafouknutí Michelinové. Jako první se o zanoření snaží Martin. Nejde to a tak ručkuje po stropě. Ani já se Zdenálem na tom nejsme lépe, ale nakonec se přes první sifon nějak dostáváme. Na jezeře, které za ním následuje, si upravujeme připevnění materiálu na lahvích a vydáváme se v ústrety proklatého Evženova pahorku. Na vytažení kamery nikdo ani nepomyslí.
Proplavání druhého sifonu je nějak víc v pohodě. Po vynoření zjišťujeme důvod. Já i Zdenál jsme ztratili karimatky. Musíme doufat, že ty zanechané v bivaku od loňska budou použitelné. Za druhým sifonem vytahujeme kameru a po cestě do dómu Nosičů filmujeme. Vzhledem k tomu, že filmování jde pomalu a také, že jsme ráno nevstali nejdřív, přicházíme do bivaku Rokliny Stones až večer. Rozšiřujeme písečnou plošinu a stavíme větší stan. Věci, zanechané v bivaku loni, jsou v perfektním stavu a tak ztracené karimatky nebudou problémem. Těstoviny k večeři si zpestřujeme malou Plzní, kterou jsme sem odvláčeli. Plni napětí usínáme v teplých spacácích.
Ráno balíme jeden transportám s focením, filmováním a mapováním a opět se navlékáme do nepříjemně škrtících suchých obleků. Pohyb ve studených jezerech za dómem Nosičů by jinak nebyl možný. Po cestě se několikrát zastavujeme a filmujeme. Postupně se učíme zacházet s videokamerou a doufáme, že alespoň některé záběry budou použitelné. Ve velkých prostorách však dvě HID světla stěží dokáží vykreslit skutečnou atmosféru této gigantické jeskyně. Člun zanechaný za dómem Big Brother je v pořádku, stačí ho jen trošku dofouknout. Nakládáme na něj Zdenála s kamerou a já s Martinem mu střídavě svítíme a pózujeme při plavání. Cesta ke Krystalové galerii nám trvá přes dvě hodiny.
Znovu obdivujeme neuvěřitelné krystalické formy a excentrickou výzdobu. V jedné z odboček dokonce nalézáme excentrika, která rostou svisle vzhůru ze dna chodby. Vše dokumentujeme a pak už vyrážíme objevovat. Bohužel on-line natáčení objevů se nekoná, protože slibná galerie po pár desítkách metrů končí. Mapujeme konec chodby a vracíme se ještě do Hliněné galerie. Ani zde se nám však nedaří postoupit výrazně dále než v minulém roce. Schlíple sedíme, žvýkáme mysli tyčinky a přemýšlíme, jak asi změníme scénář připravovaného filmu. Nakonec se rozhodujeme tuto záležitost řešit až následně a balíme se k odchodu. Před vyplutím směrem zpět se ještě jdu mrknout na okno, které popisoval minulý rok Petr a které mělo ležet nad domnělým třetím sifonem. Překvapeně však zjišťuji, že jezero zde pokračuje dál a po asi 150 metrech přechází v chodbu, ve které již není nutné plavat. Vracím se pro kluky. Chodba pkračuje stále na SV v profilu cca 8 x 10 m. Místy je přerušena jezery, ve kterých ale už není nutné plavat. Pokračujeme ještě asi půl kilometru, než nás tentokrát již definitivně zastaví třetí sifon. Jediné možné pokračování „suchou“ nohou je v okně, které z hlavní chodby vybíhá ve výšce cca 5 m těsně před 3. sifonem. Bez zajištění se nám zdaří zdolat prvních cca 10 výškových metrů, ale potom pro příliš vysoké riziko další postup odpískáváme. Nad převisem je vidět černá tma signalizující další pokračování. Je nám však jasné, že v těchto místech jsme pravděpodobně naposledy, alespoň pokud hovoříme o přístupu přes sifony. Další průzkum už by byl za hranicí současných technických a fyzických možností. U sifonu zanecháváme cedulku s datem a malou českou vlaječku, kterou jsme sem pro tyto účely donesli.
Cestou zpět nově objevenou chodbu mapujeme a pátráme po případných dalších odbočkách. Těsně před Krystalovou galerií se nám daří propíchnout člun. Na zpáteční cestě tak nemůžeme využívat jeho opory při plavání. Do bivaku přicházíme až večer a s úlevou ze sebe strháváme suché obleky. Všichni tři máme zcela odřené krky od těsných manžet. Vypadáme jako tři oběšenci. Na večeři, na kterou se nikdo netěšil jsou opět těstoviny, stejně tak jako na další snídani. Ráno balíme bivak a přemýšlíme, zda se do těchto míst ještě někdy dostaneme. Po cestě k druhému sifonu ještě točíme pár záběrů. Potápění zpět jde bez karimatek a stanu o něco líp, ale přesto téměř vypouštíme duši na Evženově pahorku. Před sifonem balíme všechen materiál do vaků a tři z nich vynášíme rovnou s sebou. Po cestě potkáváme filmařský tým a v úterý odpoledne po třech dnech opět vylézáme na sluneční světlo.
Po příchodu do tábora se pídíme po novinkách z průzkumu ve vyvěračce Jurisko Vreljo. Jirkovi Čermákovi se v přítokovém sifonu podařilo dostat se 150 m daleko. Překvapením však byla dosažená maximální hloubka 50 m. Jirkovi se podařilo dostat se za koleno sifonu, chodba pokračuje dále v profilu 3 x 3 m. Další průzkum však bude možný pouze s použitím větších lahví. Konfigurace 2 x 7 litrů na to nestačila. Lezecký tým v okně v dómu mezi oběma sifony se pokouší o průnik v komínu, ten se však nedaří. I přesto jsme spokojeni, protože sifon ukazuje na možnost dalšího pokračování tohoto systému.
Ve zbylém času do konce týdne provádíme ještě povrchový průzkum. Dokumentujeme v loňském roce zkoumanou propast Tour de Monte Negro. Podle GPS procházíme na povrchu i celý průběh jeskyně Dalovica. Lokalizujeme několik nových vchodů, ale všechny jsou beznadějně ucpané sutí. Průběh jeskyně je však na povrchu patrný díky mohutné depresi s desítkami rozměrných závrtů.
Jak bylo slíbeno, tečku za celou expedicí představuje pečení jehněte. Tepelnou úpravu tentokrát svěřujeme paní Dalovicové a její troubě. I přesto, že jsme ji předchozí den museli manžela po náročném večírku dopravit domů spícího v plachtě, je maso výborné. V pátek balíme tábor a Groša točí poslední záběry z planiny. Večer absolvujeme tradiční tiskovku a hodnotíme expedici v jednom z barů v Bjeljo Polje. S výsledky jsme spokojeni a plánujeme další výpravu, tentokrát v zimních měsících, abychom mohli identifikovat případné mastné fleky v blízkosti jeskyně Dalovica.
Letošní expedice Medůza se zůčastnili: Petr Celý, David Čápek, Jiří Čermák, Janek Gajdošík, Kamil Grošek, Roman Grošek, Tomáš Havelka, Martin Honeš, Petr Chmel, Vít Kaman, Petr Kapusta, Libor Láník, Zdeněk Motyčka, Jana Pazderová, Jan Sirotek, Tomáš Svoboda a Veronika Vlčková. Všem patří velký dík za pořádný kus odvedené práce.