Hlavním cílem expedice bylo pokračování v průzkumech v nově objevených částech jeskyní Dalovica pecina a Gornji ponor, ke kterým došlo v minulém roce. Expediční tým byl opět pestrý a složený z českých a polských jeskyňářů z několika klubů. Smutným momentem letošní expedice balo, že nás poprvé v hostorii po příjezdu nepřivítal náš starý dobrý známý Mito dalovic, který letos v květnu zemřel. Za jeho podporu a přátelský přístup jsme jej navrhli na udělení Čestného uznání ČSS, které jsme na místě předali jeho synovi Bojanovi a vyjádřili upřímnou soustrast celé rodině.
Relativně suché počasí v průběhu roku bylo příslibem k dobré dostupnosti koncových částí jeskyně Gornji ponor. Při první rekognoskační exkurzi jsme ale bohužel zjistili, že minulý rok vyschlý Polský sifon letos nevyschnul a že budeme naše plány muset upravit. Nakonec se ale dvojice potápěčů rozhodla, že to nemůže být na překážku a pokusí se na konec jeskyně dostat i přesto, že to znamená překonání dvou sifonů a téměř 300 m vertikálně členitého úseku mezi nimi. Kromě dvojice potápěčů se do jeskyně na dvoudenní bivak vypravilo i dvoučlenné lezecké družstvo, které mělo za cíl průzkum komínů v horním patru jeskyně.
Potápěče na konec jeskyně doprovodil početný transportní tým, který jim pomohl s oblečením kombinované potápěčské a lezecké výstroje. Hned za prvním sifonem totiž bylo nutné vylézt přímo z vody na vertikální lano a překonat jednu přepínku. I když byla potápěčská výstroj značně zredukovaná, bylo lezení s flaškou a transportním vakem dost náročné stejně jako navazující 300 m dlouhý úsek vertikálně členité chodby. Překonání druhého sifonu bylo jednoduché a oba potápěči se mohli převléct do overalů a vydat se na další průzkum.
Navázali jsme v místě, kde jsme s Bradkem v roce 2024 skončili a pokračovali členitým bahnitým kanálem dál a dál sledujíce směr na SV. Museli jsme překonat několik jezer a částečně se namočit. Po cca 500 m nových chodeb jsme i díky únavě a pokročilému času museli zatroubit k návratu, abychom cestou zpět stihli vše zmapovat. Do bivaku jsme došli 2 minuty před nejzazším časovým limitem totálně vyřízení. Klukům v komínech se příliš nedařilo a k větším objevům nedošlo.
V Dalovica pecine jsme se zaměřili na dvě místa. Jako slibné se jevilo především horní patro objevené lezením v hlavní chodbě v blízkosti Klučného jezera. Bohužel i přes intenzivní snahu v koncových bahnitých kanálech se další pokračování nepodařilo nalézt. Všechny nově objevené prostory byly nafotografovány a zaměřeny. Zatím nedokončený zůstal průzkum komínu na konci chodby Dvou žlebů.
Poslední den expedice se část týmu přesunula k vyvěračce Oko Skakavice, která představuje jedno z možných odvodňování planiny Prokletje. Potápěli jsme se zde již v roce 2015 a letos nás sem přitáhl mimořádně nízký vodní stav zjištěný během předexpedičního výletu dvojice Kajman, Selim na toto místo. Během krátkého ponoru se podařilo s malou konfigurací 2×7 l dosáhnout hloubky 50 m, odkud jeskyně pokračuje stále dál v poměrně velkém profilu. Na místě byly nalezeny zbytky starých vodících šňůr, jejichž původ ale zůstává neznámý.
Cestou domů ještě část výpravy navštívila portál jeskyně Petrova jama v blízkosti městečka Plevlja, na kterou nás upozornil náš kamarád Petar Cerovic z místního jeskyňářského klubu. Z mohutného portálu jeskyně pokračuje sérií vertikálních stupňů a končí odtokovým sifonem. Předpokládá se její komunikace s vývěry v kaňonu Tary.
