Do Černé hory jsme se letos vydali po roční odmlce způsobené restrikcemi spojenými s COVIDem. Vzhledem k přetrvávajícím omezením a nižší ochotě cestovat bylo jasné, že na plány na potápění za 3. sifonem v jeskyni Đalovića pećina můžeme rychle zapomenout, protože nebude dostatek nosičů. Chvíli to vypadalo, že budeme muset expedici úplně odpískat, protože jistou účast potvrdili pouze tři stateční. Nakonec na konci srpna vyrážíme z Brna ve čtyřech: já, Kajman (Vít Kaman), Selim (Petr Celý) a Zdenál (Zdeněk Motyčka) – jedním autem se zapřaženým vozíkem Čendou. Naši polští kamarádi svoji účast na závěr týdenního pobytu nakonec zrušili. S napětím čekáme, zda se alespoň na část výpravy připojí Slováci.
Cesta napříč letně uvolněnou Evropou po zimních a jarních lock-downech je relativně bezproblémová až na dvouhodinovou pauzu na maďarsko-srbské hranici. Zpoždění ale doháníme na nově dostavěném úseku dálnice mezi Bělehradem a Čačakem a tak si můžeme vychutnat snídani ve společnosti našeho kamaráda Iza Gušmiroviće v Bijelo polje. V hypermarketu dokupujeme poslední proviant a vyrážíme na planinu, kde se potkáváme s gazdou Mitem Đalovićem. Ukazuje nám nově vybudované ubikace pro dělníky pracující na horní stanici lanovky a nabízí nám, že se tam můžeme uvelebit. S díky odmítáme a stavíme si vlastní stany a zařizujeme útulný tábor.
Hned druhý den se vypravujeme do kaňonu. Prvním cílem letošní expedice je omrknout nový vchod a jít zrekognoskovat polské objevy dómu za Katedrálou nazvaném Sala Buchmana z roku 2017 a zjistit, zda má smysl sem nosit potápěčskou výstroj k jezírku na konci těchto prostor. Kodrcáme se po strmé štěrkové cestě vystřílené v masivu kaňonu, která nahradila naši romantickou klikatou úzkou pěšinku, kde jsme za ta roky znali nazpaměť každou jednotlivou zatáčku. Místo ní je teď jen šest zákrut a už vidíme na vlastní oči brutální staveniště horní stanice lanovky. Veškerý odtěžený materiál z cesty i prostranství okolo vstupní budovy u nového vchodu do jeskyně nahrnuli dělníci dolů do kaňonu. Po staveništi bloumá několik pracovníků. Jejich pracovní tempo odpovídá skutečnosti, že už tři měsíce nedostali zaplaceno. Přesto nás srdečně vítají a bez problémů pouštějí do nově vystříleného vchodu. Ještě chvíli dumáme, proč vlastně lanovku nepostavili s využitím vrtulníku, aby ušetřili krásný kaňon, ale je nám jasné, že tohle je asi mnohem levnější. V rámci už tak zjevně ekonomicky nerentabilního projektu by se bilance ještě zhoršila.
Nový vchod je přesně v místě, kde jsme ho předpovídali. Tedy přesněji těsně vedle. Kdyby ho udělali o pár metrů dál, nemuseli by vůbec střílet a stačilo by „prohrabat“ přirozený původní vchod, jak je patrné z následujícího obrázku. Alespoň ulámané krápníky jsou pečlivě naskládané na hromádce, jako dříví na zimu. Protože venku je úmorné vedro, převlékáme se až v jeskyni. Skáčeme po kamenech až k prvnímu stupni, kde kromě lana, které jsme tu před lety nechali, stojí i zbrusu nový hliníkový žebřík. Krásně vyzdobené partie části Lavirint, kudy povede zpřístupněná trasa, vypadají netknutě, z čehož usuzujeme, že do jeskyně novým vchodem zatím mnoho lidí nechodí. Cesta před Termitniak nám zabere slabých 20 minut. Díky novému vchodu je přístup minimálně o hodinu kratší a také nám ušetří zhruba sto výškových metrů.
Po cestě do Sala Buchmana se ještě zastavujeme na focení v Katedrále.
Poláci nepřeháněli. Průstup do Sala Buchmana klikatou bahnitou plazivkou v závalu není skutečně nic moc a už vůbec ne důstojný vůči mohutnosti ostatních chodeb v jeskyni. Obdivujeme odhodlání a úsilí, se kterým si naši polští kolegové tyto objevy v roce 2017 doslova vydřeli. Ze závalu vypadáváme do svažité prostory s pěknou výzdobou, kterou postupně klesáme až na úroveň hlavního koridoru a vstupujeme do mohutné Saly Buchmana. Zavalená chodba, kterou jsme přišli, zjevně pokračuje dál směrem na V, ale další průstup závalem již je za hranicí možností i bezpečnosti.
Sala Buchmana je svojí rozlehlostí opravdu srovnatelná s největšími dómy v jeskyni. Je však těžko odhadnutelné, zda se nejedná spíše o odtok než o přítok do hlavní chodby. Množství sedimentů spíše napovídá odtokové variantě a možnosti komunikace s částí Srksov Pomorski Put. Na samotném konci se profil chodby snižuje a zužuje až kloužeme docela malou chodbičku až ke koncovému jezírku. Adamův nápad, že by se tu mělo potápět, byl hodně optimistický. Je pravda, že s jednou malou lahví na boku by se tu asi dalo zanořit, ale průlez, který je vidět pod hladinou, velmi pravděpodobně končící závalem, velké naděje neskýtá. Chvíli u sifonu spekulujeme, a nakonec se shodujeme, že je dobře, že jsme se sem rovnou nevláčeli s těžkou potápěčskou výstrojí. Zbytek času věnujeme fotodokumentaci a prolézání všech odboček (bez nalezení jakéhokoliv pokračování).
Druhým cílem naší minivýpravy je nalezení jeskyně, která by se měla nacházet asi 300 m severně v levé stěně kaňonu proti proudu nad vstupem do jeskyně Đalovića pećina. O této jeskyni jsme slyšeli již před několika lety od našich polských kolegů. Jeskyňáři ze Speleoklubu Olkusz prezentovali její objev v podobě krátkého filmu na Speleokonfrontacích. Jeskyni našli náhodou při průzkumu kaňonu v roce 2011. O svém „objevu“ informovali místního jeskyňáře Željko Madžgalja. Ten se však o něm poněkud zapomněl zmínit nám, a naopak mimo naši systematickou práci v oblasti „dovolil“ polským jeskyňářům z Olkusze vlastní výzkum. Své o tom svědčí i jeden z názvů jeskyně „Závazek mlčení“. Během dalších třech expedicí v letech 2012, 2013 a 2017 objevili Poláci z Olkusze skoro 2 km nových chodeb a jeskyni dali název „Nad źródłem 3“, což v překladu znamená „Nad vyvěračkou 3“. Po prezentaci na Speleokonfrontací se jeskyňáře z Olkusze snažili kontaktovat naši polští kolegové z Wroclavi s nabídkou spolupráce, leč byli zdvořile odmítnuti. V Polsku se šuškalo, že by rádi propojení s jeskyní Đalovića pećina našli sami a že polohu vchodu důsledně tají. Zprávy o jeskyni k nám probublaly také od našich černohorských přátel. Po zvážení všech okolností jsme se nakonec rozhodli, že jeskyni zkusíme najít, udělat si vlastní názor na možné souvislosti a poté se případně zkusit znovu domluvit s Željkem, případně i poláky z Olkusze.
O jeskyni jsme měli pouze kusé informace ze zmíněného filmu a zprostředkovaný popis vchodu a vstupních partií od jednoho polského kamaráda, který jeskyni navštívil. Hned další den se vypravujeme na průzkum. Pro usnadnění cesty se nám daří stopnout kamion vezoucí do kaňonu výztuhy pro betonování. Oproti klouzání po štěrku je to výrazně pohodlnější. Od nového vchodu do jeskyně Đalovića pećina slézáme do kaňonu novou cestičkou vystrojenou lany. Míjíme odbočku k Đalovići a pokračujeme kaňonem vzhůru. Jako první prolézáme malý nenápadný povodňový vývěr, kde se asi po 15 m dá dostat až na vodní hladinu. Tady to určitě nebude. Zhruba v avizované vzdálenosti 300 m od odbočky je další jeskyně, tentokráte s již mohutnějším portálem a dvěma větvemi. Obě však slepě končí. Vzpouzíme po svazích a marně hledáme další vchody. Podle popisu jsme už příliš daleko. Přesto vlézáme do další jeskyně, která začíná puklinou s citelným průvanem a pokračuje svahem s velkými omletými valouny, což by odpovídalo popisu. Vstup do jeskyně je označen nápisem „SOB“, kterým označovali jeskynní vchody srbští jeskyňáři, kteří zde působili v 80. letech minulého století. Selim a následně Zdenál, které posíláme na předběžný průzkum, se ale vrací s informací, že jeskyně končí v úzkých kanálech a že to asi nebude ono. Jsme zklamaní a cestou zpět prolézáme celou levou stráň až k jeskyni Đalovića pećina. Nikde nic. Večer se družíme s Mitem, který vzpomíná na srbské expedice.
Prvotní neúspěch nás neodradil, a tak se další den vracíme do kaňonu. Po opakovaném prozkoumání 3D profilu z polského videa to vypadá, že včerejší třetí jeskyně by skutečně mohla být tou, kterou hledáme. Jdeme jenom ve třech, Selim se vydává na další průzkum kaňonem vzhůru. Rozhodujeme se, že jeskyni začneme rovnou mapovat. První jde Zdenál a hledá cestu, já s Kajmanem za ním mapujeme. Po 150 m chodbiček srovnatelných a menších, než je chodba Vzdechů v Rudickém propadání, konečně pronikáme do větších prostor. Nemůže být pochyb, že jsme tu správně. Chodba se po výlezu z úzkých partií rozdvojuje. Vybíráme si nejdřív pravou chodbu, která záhy končí u jezera, které bez namočení nebo bez člunu nejde překonat. Na druhou stranu (směr SV) chodba postupně nabírá na šířce a výšce a charakterem je srovnatelná s chodbami v jeskyni Đalovića pećina. V PDA došla baterka, a tak už jen orientačně měříme obrysy a data ukládáme jen do Dista. Míjíme partie podobné Gobeljám v Đalovići (suchý sifon s písečným dnem) a vstupujeme do prvního velkého dómu. Z něj vede po sintrovém svahu lano, ale hlavní chodba pokračuje vlevo. Pokračujeme ještě asi dvě stě metrů, než nás zastaví kolmý stupeň, který nelze slézt bez lana. Už je hodně hodin a máme toho tak akorát, a tak se vracíme. U vchodu na nás čeká Selim a společně se vracíme do tábora. U stanice lanovky potkáváme Karola a Barboru Kýškovi, kteří přijeli odpoledne. Máme radost, že je nás rázem o 50 % víc.
Přes noc se otáčí počasí, obloha se zatahuje a další den ráno se probouzíme do setrvalého mrholení. Dle předchozí domluvy za námi dnes na planinu přijíždí černohorský jeskyňář Mirsa. Vyprávíme mu o nové jeskyni. Tváří se překvapeně, ale sděluje nám, že o jeskyni skutečně věděli a že jí říkají „Tajná“. Na otázku, proč ji tajili před námi jsme se jasné odpovědi nedočkali. Mirsa jde společně s Karolom a Barborou do Đaloviće na exkurzi a fotit. My jdeme znovu do nové Tajné jeskyně Nad Vyvěračkou 3 pokračovat v mapování. Před jeskyní nás čekají úplně mokré overaly a podoveraly. To odrazuje Zdenála. Klikatými vstupními kanály se tedy proplétáme jen ve třech. Po porovnání 3D profilu a vynesené mapy ze včerejška se shodujeme, že hlavní pokračování musí být nad stupněm vystrojeným lanem v levé odbočce. Nasvědčuje tomu i nalezený vak se sbaleným člunem zanechaný (či spíše vodou odnesený) na dně dómu s lanem. Postupně překonáváme tři vertikální stupně a dostáváme se do horního patra, které svým charakterem i rozměry odpovídá hornímu patru v jeskyni Đalovića pećina. Je tu pestrá krápníková výzdoba včetně dlouhatánských brček a do všech stran rostoucích heliktitů.
Máme problémy s PDA a tak významnou část měříme pouze do Dista se zachycením hrubých obrysů chodeb. Dle informací od Poláků by celá jeskyně měla mít délku skoro 2 km. My jsme zmapovali zhruba 1 km. Nedošli jsme až na konec, v dalším postupu nás zastavila hrana dvojpropasti. Čas letí, a tak v rychlosti děláme pár fotek na iPhone a točíme video na gopro. Venku jsme skoro za tmy. Balíme věci a bruslíme po super klouzavých namoklých balvanech v kaňonu. Po výstupu kaňonem nás ještě čeká vyprošťování Mirsova auta z rozblácené cesty na hranu planiny.
Další den už se do jeskyně nikomu nechce. Část expedice se vydává na trek ke klášteru, zbytek odpočívá v táboře a utužuje vztahy s rodinou Đalovićů. Mito si stěžuje, že letos je mimořádně suchý rok. Ještě v táboře vynášíme mapu nové jeskyně do souvislosti s Đalovićou. Je zjevné, že oba systémy mohou souviset (obr. 10). Poslední den je ve znamení balení a přesunu do Bijelo Polje, kde trávíme závěrečný večer s bratry Gušmirovićovými. Informujeme Željka o našem postupu v Tajné jeskyni. Je vidět, že z toho není moc nadšený, nicméně se domlouváme, že další aktivity by měly být koordinovány s námi i Poláky.
Situaci s Poláky se snažíme řešit jejich přímým oslovením a následným setkáním na Speleokonfrontacích, na které jsme připravili krátký film z letošní výpravy (Sirotek 2021). Na poslední chvíli ale musíme náš výlet se Zdenálem zrušit kvůli karanténě. Musí nás tedy zastoupit Maciej Fryn, který kolegy z Olkusze oslovil. Výsledkem byl shrnující e-mail, ve kterém byla stručně popsána historie polských explorací a také zmíněny další názvy jeskyně: „Horní ponor“ a „Závazek mlčení“. Polákům jsme vysvětlili náš postoj, nabídli spolupráci a věříme, že další explorace vedoucí k možnému propojení s jeskyní Đalovića pećina budeme realizovat společně.
Expedice Medúza 2021 se zúčastnili: Petr Celý, Vít Kaman, Barbora Kýšková, Karol Kýška Zdeněk Motyčka a Jan Sirotek.