S koncem srpna 2005 se přiblížil tradiční termín expedice do Černé Hory. Po zkušenostech z předchozích dvou let se letos rozhodujeme pro čistě jeskyňářskou akci a tedy bez účasti manželek a přítelkyň. Po úspěchu v minulém roce je zájemců víc než dost a tak vyrážíme v nebývale silné sestavě. Kromě Pustého Žlebu jsou v expedičním týmu členové dalších 5 ZO: 6-15 Holštejnská, 6-13 Mikulov, 6-17 Topas, ZO 6-16 Tartaros a 1-10 Speleoaquanaut.
Odjezd není jako ostatně vždy bez problémů. Já se vracím ze služební cesty do Asie 2 hodiny před plánovaným odjezdem. Několik lidí svou účast odřekne dva dny před odjezdem. Přesto se nás v pátek 26.8. v Břeclavi schází celkem 14. Zdenál jede po vlastní ose přímo z kongresu v Aténách. Samotná cesta do Bieljo Polje pak již probíhá bez vážnějších problémů, pouze na srbské hranici platí osádky dvou aut nedobrovolně pokutu za nesprávné parkování.
V sobotu po poledni přijíždíme do Bieljo Polje k panu Vujcicovi alias Medůzovi na terasu a zdravíme se s Izem. Letos vynecháváme tiskovku a po krátkém občerstvení balíme všechen matroš do nachystané dodávky. Dozvídáme se nepříliš dobrou novinku, že nahoru budeme muset jet částečně svými auty. Vybíráme Martinův VW Transporter a Kajmanovu Astru. Cestou ještě dáváme jedno postupový v poslední hospodě. Díky rozbahněným cestám se nám nedaří dojet až na místo a tak posledních pár set metrů nosíme pingly, flašky a ostatní věci na zádech. Tábor rozbíjíme na obvyklém místě a ještě večer svoláváme poradu nad dalším programem. Hlavním cílem je po loňských problémech s vysokými vodními stavy opět překonání druhého sifonu v jeskyni Dalovica s náhradní variantou průzkumu komínu v dómu před 2. sifonem. Paralelně se pokusíme o průzkum sifonů a komínů v jeskyni Brno, kterou jsme objevili minulý rok.
V neděli ráno vyráží do Dalovice dvojice Kaman, Celý vybavená vystrojovacím materiálem a člunem. Mají za úkol zjistit vodní poměry a přestrojit exponované úseky lany. Ostatní se zatím věnují balení materiálu do jeskyně. S Mitem Dalovicem domlouvám dva koně, kteří nám snášejí těžké transporťáky dolů do kaňonu. Část výpravy pokračuje dolů do jeskyně Brno a mikulovská odnož si jde prohlédnout vstupní partie jeskyně Dalovica. K večeru se všichni vrací do tábora. Selim s Kajmanem hlásí, že vodní stavy jsou dobré a nikde není nutné použití člunu. Cestu k sifonu zvládají za 3.5 hodiny.
Navečer se ještě v táboře zastavuje tříčlenná skupinka srbských jeskyňářů. Seznamujeme se s Vučkem, který se účastnil srbských průzkumů před válkou. Ukazuje nám mapu okolí jeskyně se zakreslenou geologickou dispozicí. Od prvního sifonu chybí k ponorům v Srbsku cca 20 km SV směrem. Při jejich expedicích se nikdy nepodařilo nalézt žádný perspektivní vchod na planině, který by mohl do předpokládaného až 200 km dlouhého systému vést. V noci doráží po menším bloudění po planině poslední člen expedice Zdenál, který přijel přímo z kongresu v Aténách.
V pondělí je v táboře rušno už brzy ráno. Dobalujeme poslední věci do bivaku a po desáté vyrážíme všichni do jeskyně. Ráno ještě chvíli diskutujeme s Vučkem. Chystají se pokusit o průnik v sifonu na konci spodního patra jeskyně. Jako pozornost dostáváme všichni trička s logem expedice Pester 2005. V 11.45 s mírným zpožděním oproti plánu vstupujeme do jeskyně. Pro třídenní plánovanou akci je zapotřebí odnést k 1. sifonu celkem 13 vaků. Na konec s sebou bereme celkem 4 lahve 6 l /350 bar, které jsou jako obvykle „fouklé“ na 400, dvojí kompletní potápěčskou výstroj včetně jedné náhradní automatiky, dva suché obleky (po odzkoušení vybíráme jako dostatečně univerzální Martinův a Zdenálův), náhradní suché podoveraly, kompletní lezeckou výstroj včetně vrtačky, 2 spacáky, 2 karimatky, benzínový vařič a dostatek potravin pro dvě dvojice, které se v bivaku vystřídají. Dlouhý zástup nosičů se postupně rozděluje. Do čela jdeme spolu s Martinem s věcmi na bivak. Nakonec jeskyně dorážíme už ve 14:30 a budujeme komfortní bivak pro dvě osoby v suché chodbě před koncovým dómem. Vaříme „večeři“ a v 17:15 se zavrtáváme do spacáků. Ani jednomu se nám dlouho nedaří usnout a když se to konečně daří, zdají se nám oběma prapodivné sny -. Martinovi o návštěvě starého Daloviče v Bivaku, mě o krokodýlech.
Mezitím se na povrchu chystá dvojice Zdenál, Kajman. V 19.00 vyrážejí z tábora. Po cestě v jeskyni fotí a ve 2:40 nás budí lomozením při vaření. Vyměňujeme se ve spacácích a s Martinem vaříme vydatnou snídani. Zhruba ve 3.30 vyrážíme k sifonu a kompletujeme potápěčskou výstroj a zjišťujeme první problémy. Moje automatiky zjevně nejsou dimenzovány na tlak 400 bar a podchází mi hadice u jednoho z manometrů. Kromě toho nefunguje ani jedna z hidek. S úsměvem si vzpomínám na debaty na potápěčských konferencích, kde zastánci DIR nedají na tyto světla dopustit – my jsme je sem táhli úplně zbytečně. Zlaté hajzl-trubky. K dovršení všeho Martin zjišťuje, že jsme zapomněli jednu rukavici. Nic nás však nemůže odradit a tak problém řešíme dvěma klasickými gumovými rukavicemi. Za sifon s sebou bereme mapování, digitální foťák, cca 20 m lana a několik müsli tyčinek.
Ve 4.15 se konečně zanořujeme. Sledujeme šňůru, kterou jsme tu nechali s Bimem před dvěma roky a bez problémů překonáváme sifon Čorin (název je, jak jsme se dověděli od Vučka, po jednom z členů Bělehradského klubu). Po přeplavání jezera se sápeme po balvanitém svahu směrem vzhůru do dómu, přes který se hodláme dostat ke 2. sifonu. Záhy se však ukazuje, že jsem si cestu pamatoval špatně a že tudy cesta nevede. Cestou zpět dolů k vodě Martin trhá suchý oblek. Vypadá to, že dnes nemáme štěstí. Na druhý pokus si necháváme flašky na malé kamenité pláži a vyrážíme na lehko. Tentokrát už bez problémů dorazíme až ke druhému sifonu. Rozhodujeme se cestou zpět pro flašky celý úsek zmapovat a udělat pár fotek. Kolmý stupeň k druhému sifonu ještě vystrojujeme lanem pro snadnější přístup. Asi hodinu mapujeme cestou zpět k 1. sifonu. Oblíkáme flašky a doslova se potácíme k druhému sifonu. Nejhorší je překonání svahu v dómu před sifonem. Konečně jsme ve vodě a plaveme na konec asi 40 m dlouhého jezera, z kterého by měl pokračovat sifon. Díra v obleku je pořádná a Martin je celý mokrý. Začíná mu být hrozná zima a tak se rozhoduje, že počká před sifonem. Dáváme si limit 1.5 hodiny a já se sám zanořuji.
Chodba skutečně dále pokračuje pod vodou v nezměněném profilu šířce asi 4 m. Klesám do hloubky 8 m, kde se sifon začíná lámat směrem vzhůru. Voda je krásně čistá a já si vychutnávám hezký ponor. Orientačně kontroluji kompas a zjišťuji, že sifon vede „správným“ směrem na SV. Po 70 m se vynořuji na hladině jezera v chodbě podobného charakteru, jako za prvním sifonem. Vyvazuji šňůru a nedočkavě plavu dál. Zhruba po 100 m jezero končí a vylézám na písčitou pláž, ze které již pokračuje suchá chodba slibných rozměrů. Sundávám flašky a mám radost, že napotřetí se nám konečně podařilo dostat se dál. Beru si jen jednu ledku a wet-notesy a vyrážím na první průzkum prostor za 2. sifonem. Zpočátku postupuji říční chodbou s písčitými sedimenty, která začíná stoupat. Přes skalnaté bloky přicházím do prvního dómu, kde se objevuje aktivní vodní tok o vydatnosti 1-2 l/s. Zjevně se jedná o jiný aktiv než mezi 1. a 2. sifonem. Převažující směr chodeb je S až SV, což odpovídá geologické dispozici tak, jak nám ji prezentoval Vučko.
Sleduji aktiv dále proti proudu. Chodba mění charakter na čistě „vypranou“ vysokou puklinovitou chodbu. Jsou zde bílé vápence, takže mám pocit jako kdybych byl ve vysokohorském krasu. Chodba je zcela bez sedimentů, výplň tvoří místy skalní bloky větších rozměrů. Míjím několik jezer, po nichž později toto místo dostává název Chodba Zelených jezer. Nedočkavě vyhlížím za každý roh, ale vypadá to, že jeskyně skutečně „pustila“ a jen tak hned neskončí. Kontroluji čas a zjišťuji, že bude potřeba pomýšlet na návrat. Pocit, že Martin na mě čeká víc než půl kilometru daleko není zrovna uklidňující. Na křižovatce stavím mužíka a zanechávám tu vytrženou stránku z wetnotesů s datem a jménem expedice. Cestou zpět dělám alespoň orientační náčrt s pomocí kompasu a krokování. Od sifonu až na konec jsem urazil zhruba 500 m. Oblíkám se do flašek a plavu zpět druhým sifonem. Vynořuji se skoro na minutu přesně. Martin mrzne a v zoufalství běhá i s flaškami nahoru a dolu pahorek v dómu před sifonem („Evženův pahorek“). V rychlosti shrnuji objevy a vydáváme se na cestu zpět. Před prvním sifonem necháváme komplet výstroj a spěcháme do bivaku. V 9.30 jsme v bivaku.
Nikdo si nedovede představit kolik radosti dokáže udělat suchý podoveral a trocha teplého čaje. Budíme kluky a radíme se o dalším postupu. Plán na lezení komína mizí v propadlišti dějin a jediným cílem je pro zbytek expedice pokračování za 2. sifonem. Ten dostává název „Český sifon“. Je jasné, že bude nutno doplnit bivak a pokusit se o další akce za sifony. Největším problémem je roztržený suchý oblek. Nakonec se rozhodujeme, že Kajman to vybaven thinsulatovým podoblekem nějak přečká. Pro kluky bude hlavním cílem zmapovat a vyfotografovat objevený úsek a pokud to půjde, podívat se o kus dál. My s Martinem zatím připravíme další akci za sifon. Po naší večeři a jejich snídani jdeme všichni čtyři k 1. sifonu, kde pomáháme klukům s ustrojením. Berou s sebou malý transporťák s barelem, ve kterém je focení. V bivaku se nám podařilo najít ztracenou rukavici, tak bude Kajmanovi teplo aspoň na ruce. Kluci se zanořují a my s Martinem vynecháváme plánovaný nocleh v bivaku a vyrážíme na povrch. Vynášíme z jeskyně nepotřebný materiál na lezení.
Do tábora přicházíme kolem 4 odpoledne a zvěstujeme radostné noviny. Domlouváme se, že zítra odneseme nakonec dvě další flašky a náhradní suchý oblek. Dozvídáme se další dobrou zprávu. Jeden z brouků, kterého jsme loni v rámci expedice sebrali se jeví jako nový druh. Bresťákovi (Jirkovi Brestovanskému) se podařilo najít další vzorky a je přesvědčen, že jde skutečně o „objev“. Toto se podařilo prokázat až s odstupem několika měsíců na základě porovnání tvaru kopulačních orgánů dospělých samců s již známými poddruhy žijícími endemicky v několika jeskyních v srbské i černohorské části pohoří Pešter. Po mikroskopickém prozkoumání letošních vzorků bylo potvrzeno, že se skutečně jedná o nový poddruh Remyella scaphoides Jeannel 1931. Popis tohoto poddruhu bude uveřejněn v časopise Klapalekiana ve spolupráci s Jirkovým kolegou entomologem Josefem Moravcem. Večer zapíjíme oba objevy čtyřicetiletou slivovicí, ale brzy nás zmáhá únava.
Mezitím kluci bez větších problémů překonávají oba sifony a vydávají se na místo, kde jsem ráno skončil. Míjí mužíka a objevují dalších cca 300 m chodeb. Končí v obrovském dómu rozměrů 70 x 20 m. Na počest podpůrného týmu dostává název Dóm Nosičů (Sala Nosača). V tomto dómu je několik oken, která by mohla vést do vyšší fosilní úrovně. Hlavní směr pokračuje dále na SV chodbou s jezery, ale čas i únava nutí k návratu. Cestou zpět mapují úsek od mužíka až ke druhému sifonu a pořizují několik fotek. I přes thinsulatový podoblek je Kajmanovi docela velká zima a několikahodinový pohyb v suchých oblecích s utaženými krčními manžetami na energii taky nepřidá. Cestou zpět ještě mapují první sifon a do bivaku přichází úplně vyřízení. Je jasné, že průzkumy za 2. sifonem budou na hranici možností. Kluci zůstávají přes noc v bivaku.
Ráno vyráží do jeskyně dvojice s náhradníma flaškami. Zbytek týmu se chystá na exploraci v jeskyni Brno. Merkaptan se Selimem se pokusí o zdolání komínu a Petr se potopí v obou sifonech. Já s Martinem hlídáme tábor a sbíráme síly na odpoledne. Zhruba kolem čtvrté vyrážíme do jeskyně. Máme s sebou dva náhradní obleky. V kaňonu potkáváme kluky a korigujeme trošku plán. Nakonec dozadu poneseme pouze jednu láhev a jeden oblek + nějaké zásoby do bivaku. Začínáme mít jeskyni nachozenou a tak jsme na konci za dvě a půl hodiny. Po cestě potkáváme v Katedrále Slovince na foto-exkurzi. V bivaku vaříme večeři a usínáme kolem 21.30. Oproti první noci v jeskyni se nám spí výrazně lépe a tak se nám ráno podaří dokonce zaspat.
V 8.00 jsme u sifonu. Měníme flašku a balíme pouze Digital, něco na zub a mapování. Cesta za 2. sifon nám trvá 45 minut. Další půl hodiny nám trvá cesta do dómu Nosičů. V oblecích je nám dost teplo a tak chvíli odpočíváme. Pak už hurá do objevů, oba jsme napnutí, zda dnes dojdeme na konec. Po překonání jezera, u kterého skončili kluci se charakter chodby mění na velmi vysokou puklinu vyplněnou skalními bloky. Nustále má stoupající tendenci. V jednom místě je chodba zcela přehrazena ostrým skalním blokem, který je potřeba přelézt. Místo dostává název Žiletka. Po zhruba 200 m se chodba rozšiřuje v gigantický dóm. Pokud byl dóm Nosičů velký, tak tento je obří. Při měření zjišťujeme, že je dlouhý 100 m při šířce 30 m. Výšku odhadujeme na 30 m. V táboře dáváme tomuto dómu jméno Big Brother (Velki Brat). Za dómem pokračuje chodba opět jezerem, které brodíme. Pokračuije kus suché chodby a po dalších 100 m přicházíme na výraznou křižovatku. Rozhodujeme se pro chodbu vpravo, která je logickým pokračováním proti proudu. Následuje další relativně dlouhé jezero, kde je už nutné plavat. Horko v oblecích střídá chlad studené vody. Chodba dostává charakter aktivní vodní jeskyně. Odpočíváme na písčité pláži a vrháme se do dalšího jezera. Místy je po krajích chodby možno vylézt na sucho jinak je jezero kontinuální a plaveme v podstatě pořád. Začíná nám být slušná zima. Po 200 m vylézáme z vody na písčitou pláž a rozhodujeme se pro návrat. Svačíme a pořizujeme vrcholové foto. Ani dnes nedojdeme na konec.
Po cestě zpět prozkoumáváme i druhou odbočku z křižovatky. Po překonání strmého svahu klesáme zpět dolů do hlavní chodby. Od konce Big Brother mapujeme celý úsek až do dómu Nosičů. Prozkoumáváme ještě jednu z galerií a zjišťujeme, že chodba skutečně pokračuje dále v obdobném charakteru jako fosilní chodby v části před sifony. Ani zde se nám však nedaří dojít na konec. Sedíme na balvanech v dómu Nosičů a přemítáme, jak naplánovat příští expedici. Zvažujeme možnost bivaku za 2. sifonem a zjišťujeme, že příští rok bude potřeba určitě víc potápěčů schopných průzkumu za sifony. Pak už vyrážíme nazpět. Manžety suchých obleků nás nesnesitelně škrtí a přehřátí střídá chlad na nutných zastávkách. Cestou zpět nás ještě čeká mapování druhého sifonu. Z posledních sil překonáváme hrozný pahorek a v 15.30 se vynořujeme před 1. sifonem. Balíme věci do pytlů na transport z jeskyně a přesouváme se do bivaku.
Začínáme vařit šumáky a pumpujeme do těla další dávku glutamanu. Kolem páté se začínají trousit první nosiči. Líčíme dnešní události a všichni mají radost z úspěchů. Balíme bivak a vydáváme se na cestu ven z jeskyně. Chvílemi to vypadá jako závod v běhu jeskyní a tak se nejlepší časy blíží dvěma hodinám. Zdenál fotí poslední záběry a kolem desáté je všechen materiál i lidé venku z jeskyně. Věci necháváme v kaňonu, odkud je zítra vynesou koně. V táboře se dozvídáme, že průzkum v jeskyni Brno nepřinesl očekávaný úspěch. Sifon po 30 metrech končí v závalu a ani komín nevypadá slibně. Vzhledem k tomu, že všichni jsou dost unavení přesouváme oslavu objevů na neurčito a postupně se zavrtáváme do příjemných spacích pytlů.
Pátek je ve znamení balení tábora. Martin s Tomášem doprovází Mita Daloviče a jeho koně dolů do kaňonu. Sedíme chvíli s Vučkem a rekapitulujeme výsledky expedice. Srbskému týmu se také podařilo proplavat sifon a objevit několik desítek nových metrů. V jednu přijíždí na planinu Medůza junior. Nakládáme všechen materiál do dodávky. Nezbytná rozlučka u Dalovičů a vyrážíme do údolí.
Přivítání u Medůzy je klasické. Paní Medůzová nás hostí na terase a já musím líčit Izovi a panu Jezdimirovi průběh celé expedice. Kreslíme první orientační mapky a píšeme názvy dómů – tentokrát je nám ponechána volná ruka. Pak se přesouváme k Izovi do hotelu a ve studené vodě se snažíme aspoň trošku zkulturnit. Večer je v hospodě u Medůzy mohutná tisková konference. Kromě novinářů je přítomen i starosta. Pan Jezdimir Vujcic líčí naše objevy a my odpovídáme na pár dotazů. Celá událost končí projevem starosty, ve kterém nám mimo spoustu dalších věcí slíbí novou silnici na planinu a pořízení satelitních snímků oblasti – Budeme se těšit na příští rok. Následuje večeře a pak vyrážíme do místního baru, kde konečně zaslouženě zapíjíme úspěch expedice.
V sobotu ráno je na programu návštěva nové Medůzovy továrny na marmelády a sirupy ECO-MEDUZA. Ojíždíme vybaveni ukázkami produkce tohoto závodu.
Co se tedy vlastně podařilo? Objevili jsme přes 1,5 km nových chodeb. Přes 1100 m jsme zmapovali a fotograficky zdokumentovali. Potvrdila se teorie pokračování systému na SV. Krom toho byl objeven nový poddruh brouka Remyella scaphoides Jeannel 1931. Před námi je tedy skutečná výzva pro příští roky – ve všech směrech jeskyně pokračuje a skrývá další potenciál. Tvrdým oříškem však bude vyřešení logistiky akcí za 2. sifonem a bude potřeba vskutku silný tým. Ten byl ostatně předpokladem k úspěchu v tomto roce. Svůj podíl na objevech nesou všichni: Jiří Brestovský, Petr Celý, David Čápek, Jiří Čermák, Tomáš Havelka, Radek Hejl, Martin Honeš, Petr Chmel, Vít Kaman, Petr Kapusta, Zdeněk Motyčka, Jana Pazderková, Jan Sirotek, Tomáš Svoboda a Martin Škrobák, za což jim patří můj dík.
