Už patnáctým rokem se koná setkání jeskyňářů na Balkáně, které putuje po jednotlivých zemích a krasových oblastech. Tentokrát výběr padl na Bulharsko, kde domácí jeskyňáři nabídli krasové oblasti v okolí měst Dryanovo, Gabrovo, Veliko Tarnovo.
Základnou pro tento cavers camp se stalo údolí s archelogicky významnou jeskyní Bacho Kiro a cirkevním objektem Drjanovský monastier. Oblast je situovaná na severních svazích Staré Planiny, což je geologický útvar táhnoucí se takřka přes celé Bulharsko od východu na západ.
Tento mítink nabídl během 4 dní exkurze do jeskyní v okolí, seznam obsahoval celkem 8 jeskyní s udávanou délkou od 2,7 po 5 km. Na všechny se samozřejmě nedostalo, protože k většině se dojíždělo desítky kilometrů a den má na exkurze jen cca 8 hodin. Večer je také potřeba společensky žít, což by se důsledně dodržovalo, kdyby ve 22 hodin místní vrátná nekompromisně program neukončila. Bylo to podmíněno údajně zákonem, tedy alespoň to ta ochotou překypující paní tvrdila. Ach nebohý lid, když tak vzpomenu na naše lock down-y, které by asi skončili defenestrací, nebýt voleb. Také jsem musel vzpomenout na naše domácí Speleofórum, které je se svými cca 300 účastníky masovou akcí, ale hlavně společenský život prakticky nonstop, takže organizátoři dostávají pochvalu nanejvýš zaslouženě. To si člověk uvědomí až při návštěvě jeskyňářského setkání, třeba v Bulharsku. Ale rozdíly tu jsou i jiné, Balkánské speleo mítinky jsou mezinárodní, na tomto se krom domácích vyskytovali ještě Rumuni, Slovinci a nejpočetnější Poláci se kterými jsme 2 z Česka tak nějak jako obvykle splynuli.
Také něco k jeskyním: navštívili jsme hned na začátek jeskyni Andaka, která měla ze seznamu deklarovanou největší délku 5 km. Jeskyně ústí jako vyvěračka do končícího kaňonu říčky Anaka. Asi souvisí i z jeskyní Bacho Kiro, která má vchod o něco výš ve skalním masívu. Do roku 1979 poskytovala Dryanovu pitnou vodu, což je patrné dle betonových koryt vedoucích hluboko proti aktivnímu toku. Z jeskyně jsme viděli cca 1 km a nejvíce asi zaujal průvodce, který dokázal i 15 minut škrkat zvlhlým zapalovačem, aby se nakonec povedlo a mohl si zapálit, snad aby nám dle smradu deklaroval objemy jeskyně. Ta vede hluboko pod planinu Strazhata a hypoteticky je deklarováno hned několik odvodňovacích směrů od obcí Dolni Varpishta, Donino a Kostenkovtsi, což by byl potenciál i na víc jak 20 km systém. Ale hypotézy a škrtání zapalovačem moc jeskyní neobjevili…
Další navštívenou jeskyní byla Troana. Nalézá se pod Belyakovo planinou v Emenské oblasti. Na povrchu v kopcích to moc krasově nevypadá, nebýt několika závrtů. Jeskyně má poměrně jednoznačný průběh, po průniku úzkým skalním jícnem na dně závrtu a překonání vstupních závalů se jeskyně otevře do klesající chodby velkých rozměrů, která je po 2 km ukončena malým bahnitým sifonem.
Jeskyně Izvorat (Vodnata pestera) je vývěrová jeskyně do řeky Yantra, nedaleko stejnojmenné vsi. My sestupujeme k jeskyni do kaňonu od obce Ivanili. Po několika desítkách metrů za vchodem konečně můžeme konstatovat, že jsme v jeskyni, jakou tady na Balkáně očekáváme. Hluboká chodba prořízlá vodním tokem meandruje až do míst, kde musíme vystoupat do horních pater, abychom obešli sifon. Později procházíme dóme s bivakem po několika stovkách metrů se vracíme na traverzování nad hluboko zařízlém aktivním toku, který postupně stoupá až ke koncovému přítokovému sifonu. V sifonu probíhá potápěčský průzkum. Celkově je v jeskyni 3,1 km chodeb.
Na závěr setkání navštěvujeme turisticky zpřístupněnou část jeskyně Bacho Kiro, kde jsou nejzajímavější archeologické nálezy. Jeskyně je zpřístupněná pod úsporným osvětlením, bez průvodce. Celková délka i z nepřístupnými částmi je udávána 3,6 km. Později ještě samostatně navštěvujeme Emenský kaňon a vybetonovanou část stejnojmenné jeskyně. Do dalších 2,9 km chodeb přístupných v jeskyňářském už nejdeme. Emenský kaňon je krásná soutěska, turisticky takřka nenavštěvovaná. Cestou k vodopádu pozorujeme zbytky dřevěných lávek, které asi sloužili pro turistický chodník nade dnem.
