Letošní expedice na planinu Dalovica v Černé Hoře, se nesla ve znamení, že na ni všichni zapomněli. Jeden rok se nejelo a tak jsme alespoň čtyři vytrvalí, zvědaví vyrazili na dlouhou cestu.
Při naši poslední návštěvě (rok 2019) tohoto místa jsme byli až nemile překvapeni, kterak se tento zapomenutý kout divočiny začal měnit. Plány zpřístupnění jeskyně v hlubokém kaňonu, které nám vždy přišli nereálné a dětinské, se počaly realizovat.
A tak se vracíme zvědaví na známá místa, která prochází proměnou v turistický ráj. Třeba tam bude jen nepatrná jizva vykoupená takřka hotovým technickým dílem kabinové lanovky. Ale to bychom nesměli být na Balkáně, demolice panenské přírody dvojicí bagrů šla radikálně a rychle, dovést dílo do konce už tak snadno nejde.
Proražený vstup trhavinou do jeskyně se skoro trefil do míst, kde stačilo jen odebrat něco zeminy a závalu, v původním přírodním portálu. Ale to by nebylo zajímavé, v každé přístupné jeskyni musí být asi cosi vytrhaných štol. U vstupu roste technické zázemí z betonu s poctivým armováním, není se čemu divit, protože tento vyrvaný zářez v prudkém svahu kaňonu je a bude nestabilní. Sesuvy odebraného materiálu, nasypaného do kaňonu způsobili menší přehradní hráz, ale jarní voda si s tím poradila. Osazen je sloup spodní stanice, stavba roste jen pozvolna. Proč? Náznak odpovědi mohou být pravidelné výpočty, jak dlouho nebyla výplata, při debatách dělníků.
Cílem expedice nebyla ale jen prohlídka stavby, chtěli jsme se věnovat i jeskyním. V jeskyni Dalovica pecina jsme zamířili do Sala Buchmana, nedávného objevu našich polských kamarádů. Tyto prostory jsou v jeskyni situovány nedaleko mohutné, z části řícené prostory Katedrála. Jsou tak dle mapy logickým pokračováním mohutné chodby, proti přítoku. Jejich rekognoskace ovšem nepotvrdila tuto hypotézu. Může se jednat o záliv, vytvořený zahlubováním jeskyně, s pozdějším řícením. Koncové partie spadají ve zmenšujícím se profilu až do jezírka, spíš trativodu než sifonu.
Dalším naším cílem byla nám neznámá jeskyně v kaňonu nedaleko jeskyně Dalovica. Před nějakým časem se nám donesly informace, že na polském jeskyňářském mítinku Speleokonfrontace, byl prezentován výzkum jeskyně pod planinou Dalovica, která má snad souvislost s jeskyní Dalovica pecina. Vzhledem k tomu, že do těchto míst jezdíme již 19 let, vzbudilo to u nás velkou pozornost.
Jeskyni nebylo problém nalézt, při chůzi kaňonem dále na sever se sama na třetí pokus nabídne jasným průvanem. Snad nápis u vchodu SOB (Speleoski odsek Beograda, léta výzkumů cca 1980–2000), nebo úzké partie nedaleko za vchodem, nás přivedly do rozpaků, že se jedná opravdu o tu nedávno objevenou jeskyni. Druhý den po změření prvních 186 metrů velikostně stísněných prostor, a dosažení chodeb velikostně srovnatelných s jeskyní Dalovica, jsme museli konstatovat, ano to bude ona. Po 19 letech zkušeností s místními poměry, přehlížení a tajení skutečnosti, že zde před lety působila jistá srbská jeskyňářská parta, by bylo dobré uvést věci na pravou míru a jeskyni označovat spíše jako znovuobjevenou. SOB jak jsme již mnohokrát byli konfrontováni skutečnostmi, nebyl určitě žádný náhodný turistický klub, ale jeskyňářská parta provozující speleologii na vysoké úrovni a těžko před nimi jeskyně volně přístupná z povrchu zůstala „panenská“. Černohorský název „Tajná“ je pak opravdu příznačný. Jeskyni jsme nestihli celou změřit, ani prohlédnout, ale má velmi zajímavý severní směr. Propojení s jeskyní Dalovica není její doménou, pravděpodobně fungovala a funguje samostatně.
Unaveni po 5 dnech jeskyňařiny balíme výstroj, tábor a konstatujeme tak třeba ještě někdy. Po 19 letech při pohledu do krasové krajiny, kde je předpovězen jedním srbským kolegou potenciál až 500 km jeskyní, si říkáme, stačila by „stovka“, protože i ta je na nás skoro moc. Ale místním slibujeme, že za godinu zase přijedeme…