S koncem prázdnin 2010 zorganizovala naše ZO tradiční expedici na planinu Dalovica v Černé Hoře. Hlavní nápor byl letos zaměřen na další průzkum a dokumentaci větve Srksov Pomorski Put v prostorách za sifonem, který jsme loni překonali.
Přesun z ČR na planinu Dalovica probíhá několika auty tradičně v noci z pátku na sobotu. Sraz účastníků je v Bijelo Polje v továrně Eco-Meduza našeho kamaráda Jezda Vujčiče. Po krátké tiskové konferenci následuje rychlé občerstvení a už nakládáme růžovou dodávku, která odveze většinu výbavy na planinu. Po cestě se ještě zastavujeme v poslední hospodě a zbytek odpoledne trávíme stavbou tábora.
První akce je zaměřena na transport potápěčského materiálu pro trojici potápěčů. Ti mají za úkol proplavat první sifon a zdokumentovat prostory za ním. Hlavní skupině předchází vystrojovací družstvo, které vyměňuje stará lana a vystrojuje traverzy přes četná jezera, která jsou pro tuto část jeskyně typická. Během cesty se část skupiny věnuje pořizování fotodokumentace. Před sifonem kompletujeme potápěčskou výstroj a nedočkavě sestupujeme k sifonu. Tady nás však čeká překvapení. Díky nízkým vodním stavům se sifon proměnil v jezero, které lze bez problémů přeplavat. Necháváme tedy potápěčskou výstroj před sifonem-jezerem a procházíme chodby objevené loni.
Po překonání jezera, u kterého jsme se v minulém roce zastavili, přicházíme po několika desítkách metrů k dalšímu sifonu. Tady nás však čeká další, tentokrát nemilé překvapení. Do sifonu vede šňůra! Nálada okamžitě klesá na bod mrazu a nepomáhá ani objev boční chodby těsně před sifonem, která naznačuje, že by mohla sifon obejít. Pouštíme se do fotodokumentace „objevených“ prostor a přemýšlíme nad dalším postupem.
Po návratu před první sifon chystáme výbavu pro jednoho potápěče, kterou přeneseme k druhému sifonu. Třídíme nepotřebné věci na vynesení z jeskyně ven. Pozdě v noci pak vylézáme na povrch. Zklamání se mísí s otázkami, co je za druhým sifonem a zda je vůbec překonán. Připravujeme další akce, jejichž náplní bude mapování, průzkum propastí a komínů v prostorech mezi oběma sifony a nové odbočky před druhým sifonem a potápění ve druhém sifonu.
Pro další akce se rozdělujeme na několik družstev. Skupina, která má na starosti lezecký průzkum, zároveň dokončuje vystrojení traverzů přes jezera. K prvnímu „sifonu“ se tak dá dostat při troše obratnosti a štěstí s namočením pouze nad kolena. Před sifonem-jezerem je pak nutné převlečení do neoprenů. Další družstvo provádí průzkum nově objevené odbočky. Vzhledem k tomu, že odbočka je vlastně velmi malá plazivka, plná ostrých břitů, jsou do tohoto týmu nominováni štíhlí, nadšení mladší členové expedice. T. Svoboda zde při prvotním průzkumu prolezl prvních cca 50 m horizontální části, kterou přerušuje několik polosifonů, které zjevně většinu času bývají uzavřeny. V době naší návštěvy byla vzduchová mezera v jednom z nich pouze 10 cm. Podle výsledků ponoru ve druhém sifonu zjevně jedna z těchto hladin komunikuje se sifonem. První průzkum zastavil kolmý stupeň, který dnes dvojice Barák a Rozehnal, vybavená lanem a vystrojovacím materiálem překonává. V těchto místech se charakter odbočky mění na vertikální a zvětšují se rozměry chodeb. Po překonání několika stupňů další postup zastavuje sifon. Mapovací družstvo Kaman, Adlerová mapuje hlavní chodby mezi oběma sifony.
Při další akci transportujeme výbavu pro jednoho potápěče k druhému sifonu. Vedle srbské šňůry, tedy spíše motouzu na převazování balíku, vyvazuji vlastní šňůru. Sifon záhy strmě klesá do hloubky okolo 18 metrů, kde se srbská šňůra rozdvojuje. Vybírám si nejdříve postup vlevo, kde se strop sifonu strmě zvedá. Postup je však zastaven v neprůlezné vertikální puklině. Možná se jedná o napojení na hladinu v odbočce před sifonem. V nulové viditelnosti se vracím na hladinu a zkouším se nyní držet pravé stěny sifonu. Po proplavání kolem levé odbočky se viditelnost zlepšuje. Sifon postupně klesá až do hloubky 20 m, kde začíná pozvolna stoupat. Po cestě jsou stále vidět zbytky srbské šňůry. Nakonec se po cca 90 m vynořuji v chodbě o šířce cca 8 m a výšce 5 m. Chodba je vyplněna skalními bloky velkých rozměrů, pokrytých jemným sedimentem. Výstup z vody je proto dost komplikovaný. Odkládám výstroj a přelézám skalní bloky. Po cca 50 m chodba končí v dalším sifonu. Tady už však žádná šňůra není. Vracím se pro výstroj a s lahvemi na zádech a ploutvemi v ruce lezu po čtyřech k v pořadí už třetímu sifonu. Na bubnu mi nezbývá už mnoho šňůry, ale sifon je naštěstí velmi krátký (cca 20 m). Vynořuji se na hladině dlouhého jezera. Na jeho konci přitéká asi metrovým vodopádem ze závalu aktivní přítok o vydatnosti asi 10 l/s. Bohužel zával není průlezný. Kousek zpět je však ve výšce cca 3 m nad hladinou okno, které zjevně pokračuje do mohutné chodby. Na výlez do okna však bude potřeba lezecké vybavení a minimálně dva lidé, takže se vracím zpět.
Lezecké družstvo mezitím dokončilo průzkum soustavy propojených komínů a propastí a nenalezlo žádné významnější pokračování v částech mezi prvním a druhým sifonem.
Nálada v táboře se po překonání 3. sifonu a potenciálu dalších objevů zvedá a hned plánujeme další akci. Rozhodujeme se, že za sifon proplavou dva potápěči“ Vít Kaman a Tomáš Svoboda. Ke druhému sifonu transportujeme další lahve a výstroj pro druhého potápěče. Kluci překonávají oba sifony, i když trochu bojují s půjčenou výstrojí. S pomocí lezeckého vybavení se jim daří vylézt do okna a objevit další pokračování, tentokráte již opět v mohutných chodbách, jak se na Dalovicu sluší, v celkové délce asi 200 m. Prostory jsou říceného charakteru, dno i skalní bloky jsou pokryté jemnými nánosy sedimentu. Prostory jsou velmi podobné chodbám za druhým sifonem na konci jeskyně. Postup zastavuje řícený svah, na jehož vrcholu se rýsuje ústí velké chodby. To však zústane neprobádané na příští rok. Kluci ještě mapují nově objevené prostory a vracejí se zpět.
Současně je zmapována odbočka před sifonem. Celkem je zde naměřeno cca 150 m polygonu při denivelaci 50 m. Následuje méně příjemná část expedice a tou je retransport veškerého vybavení ven z jeskyně. Lahůdkou jsou pochopitelně zejména jezera, ve kterých některé těžké vaky překvapivě neplavou. S transportem od sifonu 3:0 pomáhá další skupina, která dokončuje fotodokumentaci. Ven z jeskyně vylézáme v ranních hodinách. Zbytek expedičního týmu pak poslední den transportuje věci od jeskyně na planinu. Letos poprvé jsme hrdinně nepoužili koňů Mita Daloviče, jejichž cena během osmi let přesáhla míru naší tolerance.
Vyhodnocení expedice probíhá na večeři u Jezdu Vujčiče v Bijelo Polje a odjezdu ještě předchází tisková konference za účasti českého konzula. I přes počáteční zklamání se nakonec letošní expedice vydařila. Celkem bylo objeveno 350 m nových chodeb a dalších cca 300 m bylo zmapováno mezi sifony. Objevené prostory za 3. sifonem skýtají možnost dalšího postupu. Bohužel jsou na hranici dostupnosti podobně jako 3. sifon na konci hlavního tahu celé jeskyně.
Letošní expedice se zúčastnilo celkem 14 členů z 6 ZO: 6-01 Býčí skála: Štěpán Mátl, Barbora Appelová, 6-07 Tišnovský kras: Ludvík Bednář, 6-13 Jihomoravský kras: Vojtěch Pazderka, Zdeněk Večeřa, 6-17 Topas: Tomáš Svoboda, Jindřich Dvořáček, 6-22 Devon: Petr Barák, Mojmír Petrásek, Pavel Rozehnal, 6-25 Pustý žleb: Jan Sirotek, Tomáš Mokrý, Vít Kaman a Jan Gajdošík.