V sobotu jsme se pod vlivem nadšení z dlouhých ponorů ve Francii pokusili udělat nějakej prásk taky doma v Moravským krasu. Postup na Konstantním přítoku nás láká už dlouho, ale pro ostatní aktivity byl nějakou dobu odložen. Během třech revizních akcí v roce 2001 a 2002 natáhli R. Husák, Z Motyčka a J. Sirotek během třech ponorů novou šňůru až na konec dosud objevených prostor do Velkého dómu. Stará šňůra byla při těchto akcích částečně vyřezána.
Dle informací členů Labyrintu je v oblasti Velkého dómu studna obřích rozměrů, kde bylo dosaženo hloubky 30 m, bez zastihnutí dna. Za ty roky tato informace nabyla na síle, takže jsme byli přesvědčeni, že ještě ve studni dosáhneme hloubky minimálně 50 m a odtud dál povede obrovská chodba. Nakonec však všechno bylo jinak.
K ponoru jsme se rozhodli použít dvou směsí. Pro cestu do Velkého dómu a nazpět (i pro případnou dekompresi) jsme měli jednu stage 80 s nitroxem EAN50. Na zádech jsme si pak nesli 2×12 s trimixem. Do Amatérky jsme tedy nesli netradičně o dvě lahve více.
Vodní poměry v jeskyni byly nezvykle nízké. Punkva stále ještě netekla. Viditelnost na Konstantním přítoku byla možná ještě lepší než obvykle. Místy výrazně vyšší než 10 m. Do vstupní úžiny se vydává jako první Radek, aby ji rozšířil. Po chvilce se vrací a společně vyrážíme. Stage tlačíme před sebou a připíname si ji až za úžinou. Snažíme se moc nekalit a taky stage poměrně brzdí náš postup. Holt ta chodnba není tak velká jako v Resselu, takže dost často brousíme lahvemi o strop. asi ve 30. minutě se zastavujeme v ústí chodby do Velkého dómu. Opatrě odkládáme stage, abychom nezkalili a vyvazujeme buben. dle domluvy se nevynořujeme na volnou hladinu.
Vyrážím jako první směrem dolů. Prvních pár metrů skutečně padám velkou prostorou, ale v hloubce 20 m se začínají blížit stěny. Viditelnost v těchto místech je asi 5 m (asi na 200. metru cestou sem bylo patrné rozhraní mezi čistou a mírně zkalenou vodou). V hloubce asi 25 m se objevuje dno tvořené velkými bloky, patrně utrženými ze stropu. Vůbec struktura stěn a stropu v těchto partiích nebudí zrovna důvěryhodný dojem. Všechno je tu hrozně rozchrastané a často se při dotyku výčnělky stěn odlamují. Projíždíme dno a v jednom místě je vidět úzký průlez mezi balvany, za kterým je vidět pokračování. Je to však hrozně úzké a labilní balvany vůbec nevypadají přívětivě. Chvilku přemýšlím a pak si říkám, že určitě najdeme jiné větší místo, kterým by šlo závalem proniknout, tohle skutečně nemusím. Plavu tedy dál a postupně objíždíme celou studnu. Žádné jiné místo se nám nepodařilo nalézt. Pohybem ve studní klesla viditelnost tak na 0.5 m.
Nakonec se pouštím znovu dolů. Tentokrát již poslepu hledám ono místo a opatrně se do něj soukám ploutvemi napřed. Je to skutečně hodně úzké. Pomalu padám úzkým komínkem někam dolů. Viditelnost je samozřejmě absolutní nula, nedaří se mi ani zkontrolovat hloubku. Komín se pořád ne a ne rozšířit. Začínám se připravovat, kdy se dostaví záchvat klaustrofobie. V jednom místě se zasekávám a hledám ploutvemi další cestu. Po chvíli mě dohání Radek a chvíli se v úzkém komínu mlátíme. Podvědomě si chráním masku a hmatem si signalizujeme návrat. Radek signál opakuje a vyráží zpátky. teprve poté si uvědomuju, že bychom někde měli vyvázat šňůru. Bohužel tady není žádný vhodný výstupek a tak se vydávám ještě více dolů.
Padám stále níž a pořád nemohu najít nic na vyvázání. Najednou se mě zdá, že jsem v trochu volnější prostoře. Viditelnost se zlepšila tak na 10 cm a já se můžu podívat na počítač, v jaké jsem hloubce. SUUNTO ukazuje 34 m. Zdá se, že komín se otvírá do horizontální chodby, která pokračuje. Pořád nemohu vyvázat šňůru. Od chvíle, kdy jsme si s Radkem domlouvali návrat už jistě uběhlo pár minut a tak nezbývá než se otočit. Motám buben a vyrážím zpět do úzkého komína. Najednou šňůra mizí v úzké puklině. Sakra, musela někam zapadnout. Pomalu ohmatávám stěny a nakonec se mi daří najít širší místo. Radek mezitím už znervózněl a vydal se mi nazpět naproti. Oba jsme rádi, když vidíme svá světla. Překonáváme úzký vstup a pomalu stoupáme studnou.
Nacvakáváme si stage a vyrážíme nazpět. Naše snahy nekalit cestou tam se ukázaly jako úspěšné a tak si zpátky vychutnáváme čistou vodu v krásně modelovaných chodbách. Cestou balím ještě klubko starých šňůr. Vstupní úžinu opět proplaváváme se stage před sebou a vynořujeme se asi po 80 minutách. Při balení věcí už v duchu plánujeme další ponor. Konstantní přítok tedy má pokračování, ale rozhodně ne tak jednoduché, jak jsme se domnívali.
Potápěči: Jan Sirotek – ZO 6-25 Pustý žleb, Radoslav Husák – ZO 6-09 Labyrint)
Podpůrný tým: Nina Cupáková, Jan Jurník + 1, Tomáš Mokrý, Iva Růžičková, Laďa Votápek, Miloš Vrazel