V sobotu 24.9.2022 jsme uskutečnili potápěčský průzkum přítokového sifonu v Černé propasti ve Sloupsko-šošuvských jeskyních.
Ponor na této lokalitě jsme měli v hledáčku už dva roky, od společné akce se Standou Lejskou z ČHMÚ, kdy jsme zde měřili průtok vody. Dle historických záznamů se zde kromě Standy Bílka ze ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut v roce 1989 nikdo další nepotápěl. Podařilo se mu tehdy dosáhnout vzdálenosti 30 m při maximální hloubce 6 m. Detailnější informace o tomto ponoru se nezachovaly.
Podle hydrologických měření lze usuzovat, že z přítokového sifonu na dně Černé propasti vyvěrá přibližně stejné množství vody, jaké se ztráci v ponorech v okolí Hřebenáče a ve Starých skalách. Z historických poznatků je také zřejmé, že tento sifon musí přímo komunikovat se sifonem ve Wankelově jezírku. Tady se v minulosti uskutečnilo několik ponorů. První proběhl v roce 1973 v rámci mezinárodního tábora jeskynního potápění a další pak v režii Labyrintu a Mirka Měkejše Měkoty. Byla zde dosažena hloubka přes 30 m a zároveň objeveno horizontální pokračováni v malé hloubce s volnými hladinami. Ponor do hluboké části jsme zopakovali v srpnu 2020 během skupinového soustředění a dosáhli hloubky 39 m. Díky nízké viditelnosti se ale podařilo změřit pouze část polygonu.
Do Černé propasti jsme se vypravili v sobotu 24.9.2022 společně s mladým jádrem skupiny, pro které to byla zároveň tréninková akce na SRT s taháním transporťáků. Protože nás bylo dost, Petr si s sebou vzal i focení.
Vodní podmínky moc příznivé nebyly. Voda v potoce tekla plným proudem až do Starých skal. U sifonu to sice vypadalo nadějně, ale přesto maximální viditelnost nepřesáhla 30 cm. Naštěstí byl v sifonu docela proud a aspoň částečně se to odkalovalo.
Po zanoření jsem se kvůli špatné viditelnosti snažil sledovat pravou stěnu. Postupně jsem naklesal do hloubky cca 6 m a cestou minul vzpříčenou kládu, která je společně s Absolonovým provazovým žebříkem od Wankelova jezírka, deponovaným na skalisku před sifonem, dokladem, že sifon by mohl být průchozí v docela slušném profilu.
(Foto: J. Sirotek)
Po zhruba 20 m se dno pokryté střídavě jemným sedimentem a kulmskými valouny začalo zvedat a já se držel spíše stropu. Podařilo se mi na zhruba 30. metru téměř vynořit, ale chodba skončila ve zúžené puklině. Vrátil jsem se tedy kus zpět a zkoušel najít cestu níže. Viditelnost klesla na nulu a já se začal ztrácet. Navíc se mi zamotal buben s vodící šňůrou a tak jsem se raději rozhodl vrátit, aby mi kolegové pomohli zamotanou šňůru rozmotat. První část ponoru trvala asi 20 minut.
Poté, co mi Lída s Brtníkem přemotali buben, se vracím do sifonu. Spíše po hmatu než po paměti jsem se dostal zhruba tam, kde jsem skončil, a začal hledat pokračování, tentokrát při dně u pravé stěny. Chodba postupně klesla až do hloubky téměř 9 metrů a její profil se začal snižovat (tedy u pravé stěny, celkově mohla být chodba mohutnější, ale to holt nebylo vidět). Při přemotávání bubnu se asi nepodařilo odstranit jednu smyčku a tak musím namotání šňůry spravovat pod vodou. To se mi po chvilce podařilo, ale zato jsem si natrhl rukavici a začalo mi téct do obleku. Můj další postup ale po pár metrech zastavil příliš nízký profil chodby a zvířený jemný sediment. Viditelnost klesla na absolutní nulu, takže nebylo vidět ani světlo před maskou. Nastal ten pravý čas ukončit ponor.
Začal jsem se pomalu obracet a když už se mi zdálo, že proběhla otočka o 180 stupňů a začal jsem smotávat šňůru, zjistil jsem, že jsem se do ní zamotal. Uvolnění šňůry z ploutve proběhlo hladce, ale zatažená smyčka kolem čelovky a gopra na helmě nechtěla povolit. Zkusil jsem se posunout, ale profil zpět byl neprůlezný. S automatikou zarytou v bahně, s bubnem v jedné ruce a volnou vodící šňůrou v druhé jsem začal panikařit. Smyčka šňůry z helmy nešla ani za boha uvolnit. Ještě jednou jsem se zkusil na sílu prorvat nízkým profilem zpět. Nešlo to. Začal jsem propadat skepsi. “Zastavit se a vydýchat”, zní poučka z učebnic jeskynního potápění. Silou vší vůle jsem všeho nechal a snažil se uklidnit. Po chvilce přemýšlení jsem se vrátil kus zpět a ještě jednou zkusil zamotanou šňůru z helmy uvolnit. Opět bezúspěšně. Nezbylo tedy nic jiného než šňůru uříznout. Dal jsem si maximální pozor, aby se mi nevysmekla šňůra vedoucí ven a přeřízl smyčku vedoucí k helmě. Teď zbývalo vysmeknutí z úžiny. Bylo jasné, že cestou sem jsem musel plavat kus vedle a skutečně asi o metr vpravo se mi podařilo najít průchodný profil. Začal jsem smotávat šňůru na chuchvalec na bubnu. Konečně se mi podařilo najít místo, kde bylo aspoň trošku vidět a dala se vyvázat šňůra. Ven jsem vystřelil rychlostí kulového blesku. Brtník mi pomohl z vody a já jen tak deset minut seděl na břehu a děkoval všem svatým. Mladá sekce zatím vyfotila, co se dalo. Po sbalení pinglů jsme postupně začali lézt nahoru přes Komenského jeskyně.
Po rozmotání chuchvalce vodící šňury na boudě lze odhadnout celkovou dosaženou vzdálenost na 50 m ve směru S až SV. K Wankelovu jezírku tak stále chybí cca 100 m. A jaké plyne ponaučení z popsané krizové situace? 1. V takto komplikovaných sifonech by se mělo potápět jen za nejlepších možných podmínek, tzn. v lepší viditelnosti. 2. Do neznámých malých sifonů si nebrat gopro na hlavě nebo jiné nadbytečné součásti výstroje, které by mohly dát příležitost k zamotání se do šňůry (mimochodem záznam z gopra z tohoto ponoru by šlo natočit v libovolné špinavé kaluži). 3. V členitých prostorech je potřeba opravdu dobře dávat pozor na možné zatažení šňůry do neprůlezného místa. 4. Jak říkal Dano Hutňan: “Všechno je to o psychike”. I v těch nejbeznadějnějších situacích je potřeba zachovat chladnou hlavu.
Díky všem zúčastněným (Lídě, Tomášovi a Martinovi Ondrouchovým, Petrovi Š. Janíčkovi, Emě Otevřelové, Barboře Sirotkové) a paní Hasoňové ze Správy jeskyní za ochotnou spolupráci při organizaci naších akcí ve Sloupsko-šosůvských jeskyních. Další pokus bude muset počkat, až bude lepší voda…
Zapsal: J. Sirotek