Na přelomu května a června jsme se vypravili na již tradiční balkánský Speleocamp v kombinaci staré jádro (Honza, Kajman, Selim) a mladé jádro (Bára a Ema). Samostatně se akce účastnili také Ola s Maciejem v rámci početného polského družstva. Tento ročník hostilo Chorvatsko v blízkosti částečně zpřístupněných jeskyní Cerovačke pećine v podhůří Velebitu.
Na místo jsme přijeli v pozdních nočních hodinách ve středu 29. 5. Po tmě jsme rozbili dva stany a po plzničce na dobrou noc jsme zapadli do spacáků. Druhý den jsme časně ráno vstali a šli zjistit, co nás čeká. Narozdíl od předchozích ročníků si organizátoři dali záležet a vše vypadá vzorně připravené. Mladé jádro se dopoledne zúčastnilo biospeleologického workshopu, staré jádro se věnovalo navazování mezinárodních vztahů v bufetu u piva.
Odpoledne jsme se pak všichni zúčastnili exkurze do Cerovačke špilje – horním vchodem. Prošli jsme turistickou trasu a po historických schůdkách sestoupili do mohutných chodeb spodního patra. Exkurze nebyla úplně řízená, náš průvodce zde byl prý poprvé. Každý si tak mohl jít svým tempem. Na konci pak pod schůdky každý nafasoval kus starého kabelu a mohli jsme tak přispět k vyčištění jeskyně od zbytků starého zpřístupnění. Po společně organizované večeři jsme se zúčastnili také večerních přednášek.
Druhý den začal deštivým počasím a také společným focením na parkovišti u vstupní budovy do jeskyní, kde se odehrávalo veškeré centrální dění. Byť jsme byli přesně v 9 nachystaní na odjezd na SRT exkurzi, vše se značně protáhlo a i přes pečlivou organizaci se nezapřely balkánské rysy. Nakonec se vše ale vyjasnilo, vzali jsme si svoje auto a společně s početnou skupinou odjeli na exkurzi do propasti Javor a ještě jedné, o jejímž názvu se dodnes přeme. Propast Javor byla již předem vystrojena lany a tak se vzhledem k nejednoznačnosti vedení exkurze pouštíme do prohlídky sami v doprovodu jednoho rakouského jeskyňáře. Po slanění hezkou vstupní propastí již jeskyně pokračovala víceméně horizontálně. Skončili jsme pod sintrovým splazem na břehu smaragdového jezera. Vylezli jsme ven a přesunuli se k další propasti.
Museli jsme počkat, až 70 m hlubokou propast opustilo řecké družstvo. Honza mezitím stihl vyřídit pracovní call. Pak už mohl začít paralelní sestup a výstup po dvou lanových trasách. Propast na dně neměla dalšího pokračování, takže následoval nevypsaný závod ve výstupu po lanech. Nutno podotknout, že staří nijak nezaostávali za mladými. Po návratu do tábora jsme se zúčastnili společné večeře a po pár pivech zamířili na kutě.
Třetí den jsme se rozdělili. Stařešinové vyrazili do soutěsky Paklenice hledat stopy Vinnetoua a navštívit přístupnou jeskyni Manita peć. Bára s Emou se vydaly na exkurzi do jeskyně Mot. Odpoledne se obě družstva setkala a s napětím sledovala probíhající Speleobalkanyádu. Ta se skládala ze třech disciplín: 1. Trefování karabin hůlkou při průjezdu tyrolákem, 2. Lezení na čas po laně a 3. Průlez pneumatikovou plazivkou. Bohužel nikdo z přítomných se nehecl a nezapojil do soutěže českou vlajku. Mimo soutež se aspoň Honza zapojil do neoficiálního prolezení plazivky společně s prezidentkou rumunských speleologů Emou. Na závěr ještě proběhlo slavnostní zakončení a vyhlášení výsledků. Nepřítomný Petr Šimon získal třetí místo v kategorii filmů. Zábava pak pokračovala do pozdních ranních hodin, ale té jsme se již neúčastnili.
Neděle už pak byla pouze ve znamení balení a cesty domů.